Jsme doma. Jsme doma, ale pracujeme. Jak pracujeme jsem popsala v minulém článku, ale co jsem tam neuvedla, je to, že jsme na tom úplně stejně jako všechny ostatní matky a otcové, kteří mají i rodinné příslušníky, o něž se musí starat, jiní zase ty své musí učit, a že jsme také obyčejní lidé s obyčejnými radostmi i starostmi. Proč to sděluji? Učitelů se nikdo nezeptal, jak se cítili, když ze dne na den museli přejít k úplně jinému systému výuky. Nikdo je na ni nepřipravil, stejně jako na domácí vyučování nebyli připraveni rodiče. Veřejnost nezajímá, zda mají pedagogové doma potřebnou techniku, jestli jim nevadí používání vlastního mobilu a rozdávání svých soukromých telefonních čísel, přičemž si pracovní hovory platí sami, protože žádná škola nemůže všechny své zaměstnance vybavit veškerými potřebnými přístroji. V pořádku. Veřejnost má svých starostí dost. Nechodíme vyučovat do školy, ale pracujeme doma. Do školy si chodíme pro materiály, pro inspiraci, pro literaturu, často i pro informace, protože neustále spolupracujeme se všemi klasickými institucemi a vyplňujeme různé dotazníky, odpovídáme na výzvy a podobně. Vzájemně pracovní činnost konzultujeme. Také se individuálně vzděláváme. Doplňujeme si informace z odborných časopisů a literatury, sledujeme webináře a také dění v médiích. Snažíme se. Bohužel pro nás nejsou nastavená pravidla jednoznačná, neboť specifikem české nátury je něco vymyslet a k vymyšlenému najít výjimku. V těchto situacích si připadáme jako na houpačce, jelikož jednou víme, dvakrát nevíme, třikrát čekáme, a když padne konečné rozhodnutí, je během týdne rozcupováno a my opět upadneme do nejistoty. V podstatě jsme na tom podobně jako naši žáci. I ti potřebují jasně znějící pravidla, které v sobě zpracovávají, a na jejichž základě mohou a jdou dál. V současné době si většina z nich zvykla na nový způsob práce také díky vám, zákonným zástupcům, kterým patří naše velké poděkování v úvodu našich stránek. Závěrem chci sdělit již jenom to, že tento článek není o stěžování si. Tento článek je pouhou drobnou sondou do života pedagogických pracovníků, pro které tato doba také není jednoduchá, a proto se těší na své "jistoty".

Ve fotogalerii je malá ukázka toho, na čem žáci pracují, nebo na odkaze zde.

Všichni jsme byli zvyklí a jsme zvyklí, že v září nastoupíme do školy a v červnu ji na dva měsíce opustíme, aby si žáci užili prázdnin a pedagogové si vybrali zaslouženou dovolenou. I letošní školní rok začal v září a také skončí v červnu, ale je propleten několikaměsíční výlukou, kdy 12. března byly školy uzavřeny z důvodu ohrožení zdraví a zároveň zabezpečení zdraví žáků a jejich rodin i pracovníků školy a jejich rodin. Roky jsme pravidelně nacvičovali opuštění budov školy z důvodu nějakého nebezpečí chemického nebo požárního, ale že nás vyžene ven šířící se nemoc, nás ani ve snu nenapadlo a tato situace pro nás byla naprosto nová. Byla nová pro nás, pro žáky, pro zákonné zástupce a všichni jsme se s ní museli nějakým způsobem vyrovnat. Učitelé se pomalu rozkoukávali, domlouvali si s rodiči i žáky způsob předávání informací a úkolů tam i zpět, vytvářeli nové materiály a pomůcky pro výuku, připravovali pracovní listy s učivem, s obrázky i zábavnými úkoly a začali je rozesílat tam, kde fungoval internet a kde byla k dispozici mailová adresa. Všichni vyučující okamžitě pochopili, že nemá smysl našim žákům posílat pracovní listy pro tisk, snad jenom výjimečně, a chystali úkoly způsobem, který vyhovoval žákům i jejich domácí výuce. Vzhledem k nastalé situaci a znalostí poměrů si také navzájem pomáhali rodiče, paní učitelky některým žákům pracovní listy tiskly a předávaly, jiné je nechávaly ve škole, aby si je jejich žáci mohli vyzvednout a vypracovat. A tak to vypadalo do dnešního dne a já věřím, že to bude úplně stejně pokračovat ve vzájemné komunikaci i nadále. Vím, že některé paní učitelky si s žáky píší, jiné si s nimi pravidelně telefonují a svým přístupem je motivují a povzbuzují při plnění domácích úkolů. Jiné jsou zase v častějším kontaktu s rodiči, ale každý způsob spolupráce má své pro a logický důvod.
A já chci tímto článkem poděkovat za výbornou práci a spolupráci všem pedagogickým pracovníkům, žákům i zákonným zástupcům, kteří tuto nezvyklou formu výuky v domácím prostředí tak dlouho zvládají. Také všem zmiňovaným přeji do dalších náročných dnů hodně optimismu a síly k realizování každodenních pracovních, školních i osobních povinností.

PROJEKT KROKUS

realizuje irská organizace Holocaust Education Trust Ireland (HETI) ve spolupráci s Oddělením pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze. 

HETI školám zdarma poskytne cibulky žlutých krokusů, které účastníci projektu na podzim zasadí jako připomínku jednoho a půl milionu židovských dětí a tisíců dalších dětí, jenž zemřely během druhé světové války. Žlutá barva připomíná žlutou Davidovu hvězdu, jež byli Židé nuceni během nacistické vlády nosit. V ideálních podmínkách cibulky krokusů vykvetou na konci ledna nebo na začátku února – kolem Mezinárodního dne památky obětí holocaustu (27. ledna). 

Také naše škola se pravidelně projektu účastní a vysazuje žluté krokusy. V měsíci únoru se objevily zářivé květy, které zdobily areál školy, ale hlavně všem obdivovatelům připomněly, co vlastně symbolizují.

Fotografii si můžete prohlédnout ve fotogalerii, nabo na odkaze zde.

Čas ubíhá skutečně velmi rychle, a tak jsme se opět po roce vydali na břeclavský zimní stadion, abychom se zdokonalili v bruslení. I přesto, že někteří žáci byli bruslit potřetí, většině dělalo potíže již samotné obutí bruslí a jejich zavázání. Bez pomoci paní učitelek by tam snad seděli ještě nyní. Po této perné chvilce se třináct žáků 4.- 9. ročníku základní školy ocitlo na ledové ploše. Ti šikovní a odvážní bruslili sami, ostatní to zpočátku zkoušeli s pomocí "chodítek", o která se mohli opírat a cítili se tak bezpečněji. Většině se v průběhu hodiny podařilo několikrát objet stadion, nováčci poctivě trénovali chůzi a odrážení kolem mantinelu. V poslední části se všichni zapojili do závodů a ať už samostatně nebo s oporou, danou dráhu zvládli. Po skončení jsme si rádi vyměnili brusle za běžné boty a i když jsme byli trochu unavení, naše nohy pocítily úlevu.

Fotografie z této akce si můžete prohlédnout ve fotogalerii nebo zde.

Po vánočním lenošení se ve čtvrtek 23. 1. opět sešly děti z břeclavské, hustopečské a mikulovské školy, a to v Hustopečích, kde se konalo okresní kolo ve vybíjené. Této sportovní soutěže se účastnila smíšená osmičlenná družstva zmíněných škol. Naši sportovci se na utkání velmi těšili. První zápas hráli s hustopečskými dětmi a jeho první část vyhráli. Druhé kolo se jim ale nepovedlo, tedy v celkovém počtu vybitých hráčů, naši první zápas prohráli. Čekal je však ještě jeden. Jejich soupeřem byl mikulovský tým, který měl velmi schopné hráče, a tim velkou šanci na vítězství. Po první porážce jsme, my přihlížející, žasli. Naši bojovníci ožili, jejich hra byla svižná, napínavá a v obou kolech mikulovské hráče porazili. Obě tato vítězství ale nestačila na celkové 1. místo, které bylo určeno závěrečným součtem vybitých hráců. Břeclavský tým si nakonec vybojoval 2. místo a už nyní se těší na jarní fotbalové utkání v Hustopečích.

Fotografie z této akce si můžete prohlédnout ve fotogalerii nebo zde.